Moje babička byla poměrně dobrodružné povahy. Žila se strýčkem ve věku mého otce a co chvíli se stěhovala na nějaké nové zajímavé místo. Jednou z těchto zastávek byla i usedlost na venkově, kde se babička rozhodla na čas usadit. Babička nebyla zrovna troškař, takže své hospodářství vybudovala skutečně velkolepě.
Ačkoliv vyrůstala v horské osadě, kde tvořila zvířata základní součást života, v 16 odešla do Prahy, kde byl později vrcholem jejího farmaření pes přiměřené velikosti. Ne však na tomto novém místě.
Součástí byl rozlehlý sad i kousek pole. Ve vybavení se skvěl dokonce i jeden traktor. Osídlení bylo ještě pestřejší. Stádo ovcí čítalo nějakých 15 kousků, k tomu 2 vepříci, početné hejno slepic, 4 psi a jeden velký černý kocour. Prostě prázdniny, jak mají být. Pro mě jako typicky městské dítko (i když nedobrovolně!) se jednalo doslova o ráj.
Babička navíc patřila mezi lidi, kteří rádi dávají na odiv svůj blahobyt. Jakékoliv mé dětské přání (jakkoli nesmyslné) tak bylo zpravidla vyslyšeno, ať již činem nebo alespoň příslibem.
Stejně královsky jsem se měla, i pokud jde o stravování. Babička razila heslo, že zdravý člověk má být řádně vykrmený. Dodnes se sestrou trneme, aby nás náhodou neoznačila za pěkné, neb to značí, že splňujeme její představy správně stavěné (rozuměj kypré) postavy. A ta se rozhodně neslučuje s představou ostatních, natož pak nás.
Ve svých dětských letech jsem babiččiny ideály rozhodně nenaplňovala, a tak se jako příkladná tchýně rozhodla mé živitelce trochu vypomoci.
Moje máma dodnes s hrůzou vzpomíná na ten šok, když mě po měsíci odloučení opět spatřila a málem mě nepoznala, jak jsem se pěkně zakulatila. Vlastně ani nevím, jak se to babičce podařilo, protože jsem patřila mezi velmi náročné strávníky. Každopádně výsledek byl stoprocentní.
Tehdy jsem si s postavou hlavu rozhodně nelámala a hltala jsem všechny úchvatné okamžiky, které mi babička svým přesunem nachystala. Moje čistá dětská duše byla zasažena především místním zvířectvem. Již tehdy jsem se totiž hrdě řadila mezi milovníky přírody, ovšem rodiče byli neoblomní, a tak se u nás doma vyskytovali maximálně mouchy či pavouci. A to mi příliš uspokojení nepřínášelo.
Zato u babičky jsem byla štěstím bez sebe. Babička byla velkorysá, a tak mi dokonce přiřkla vlastnictví 2 ze 4 psů. To bylo něco pro mě. Konečně se naplno rozvinuly mé pečovatelské vlohy a neúnavně jsem nosila, komandovala a chlácholila svá štěňata. Nejhorší chvilky pak přicházely večer, kdy jsem se musela svých společníků na pár hodin vzdát. Nikdy později jsem ráno nevstávala s takovým nadšením.
Bez povšimnutí nezůstali ani obyvatelé ovčí ohrady a obzvlášť jedno z jehňat patřilo mezi mé oblíbence. Dostávalo se mu různých výsad, jako bylo hodování ze slepičích žlabů a všelijaké dětské povely. Nikdy dřív (a vlastně ani nikdy později) jsem neměla k ovcím tak blízko.
Jak už jsem psala, babička nerada nechávala produkty své práce nepovšimnuté, a tak uspořádala i honosné rodinné setkání, kam pozvala dokonce i druhou linii naší rodiny.
Nedokázala jsem ani slovy vyjádřit, jak úžasnou babičku mám, když jsem se snažila vytáhnout před svými sestřenicemi z opačné strany. Mé nadšení však zůstalo nepochopeno, neboť babička uznávala především vlastní krev. Mým sestřenicím se tak výsostného zacházení rozhodně nedostalo. Já si ale stála za svým.
Svou obětavost babička projevovala především v kuchyni. Když jsem si jednou pochutnala u sousedů na guláši, jehož název jsem si nebyla schopná zapamatovat, neváhala mi vařit každý den nějaký guláš v naději, že to bude konečně ten správný. Zhruba po týdnu ale byla nucena jít se potupně zeptat.
Prožila jsem zde nezapomenutelné prázdniny, avšak toulavý duch mojí babičky se brzy opět přihlásil o slovo. Bylo to tak poprvé a zároveň naposledy, co jsem něco podobného zažila.
Babička si nerada nechala do něčeho mluvit, a tak nebylo osoby, která by ji dokázala zastavit. Právníkům babička nevěřila, zato však vlastnímu úsudku bezmezně. Již brzy se tak za dveřmi objevil ten milý pán, kterému babička svou usedlost prodala, s tím, že se jde nastěhovat, jak mu zaručuje smlouva.
A to byl vlastně konec pohádkového království jedné malé milovnice přírody. Moje štěňata se někam poděla, stejně jako ostatní zvířecí obyvatelé. Babička se přestěhovala do méně rozlehlého domku blíže k velkoměstu a vrátila se k jednomu psovi. Nedokážu ani popsat, jak jsem byla zklamaná, ale babička si věděla rady. Jeden pán jí totiž slíbil, že jí dá srnku. A ta prý bude moje...